Tri pohledy na skauting a hru

Nasledujici text vyjde v podzimnim cisle casopisu Gymnasion.

1.Tři pohledy na skauting a hru
Skauting je hnutí, které se podílí na dlouhodobé výchově a sebevýchově mladých lidí. Právě možnost dlouhodobého výchovného působení výrazně ovlivňuje pohled skautského hnutí na hru jako takovou, a ta tak oproti krátkodobým intenzívním kurzům získává nové a širší možnosti.

1.1. Skauting je hra
Zakladatel skautingu R.B.Powell ho ve svých textech velmi často přirovnával ke hře a jistě věděl proč, skauting i hra mají totiž mnoho společných prvků. Pro jejich popis se přidržím formálních znaků hry, tak jak je popsal Johan Huizinga(1):
• Skauting je hnutí dobrovolné, založené na sebevýchově, která vychází ze svobodné vůle jedince. Na počátku členství tak musí být vnitřní zájem a ochota se ho účastnit.
• Skauting žije a vytváří svůj vlastní svět se svými svébytnými pravidly, kulturou, modely chování a tím i určitou odtržeností od skutečného života.
• Skauting má svůj vlastní čas a prostor, vymezený místem a časem, ale i lidmi, s nimiž provozován.
• Skauting má svá vlastní pravidla společná jednak pro všechny (slib, zákon) a množství dalších rozličných pro každý oddíl. Ta vytváří vlastní řád a prostředí, které tak samo o sobě formuje své členy.
• Skauting vytváří prostředí, které formuje zkušenost nejen prostřednictvím úspěchů, ale i chyb a hledáním vlastních hranic. To často vyžaduje posunutí hranic, zvyků a pravidel obyčejného života.
• Skauting musí vycházet ze zájmů, snů a potřeb mladých lidí, odkud vyvěrá zaujetí.

Odlišnost hry a skautingu tkví v pojímání cíle a prostředku. Smyslem hry je často zábava a odpočinek. Cílem skautingu je osobní rozvoj, při němž je hra účinným pomocníkem. Vzhledem k výše uvedeným spojnicím to ovšem není na první pohled zřejmé, a proto nejtěžším úkolem je neuvíznout ve hře, která je krásnou příležitostí pro útěk před opravdovým, nedokonalým světem.

1.2. Hra jako součást skautské metody
Skauting je kromě svého poslání a principů definován unikátní výchovnou metodou složenou ze sedmi prvků(2). Prvek nejvíce spojený s hrou se nazývá „Learning by doing“ a do češtiny bychom ho asi nejlépe přeložili jako „učím se tím, že to dělám“. Tím míníme rozvoj osobnosti jako výsledek bezprostřední zkušenosti. Zkušenost může vycházet z běžných životních situací či ze zážitků vyvolaných „uměle“. Při krátkodobém výchovném působení je „umělé“ vyvolání zážitků tou nejúčinnější formou a hra pravděpodobně nejlepším „spouštěčem“. V dlouhodobém oddílovém životě představuje hra jeden z nástrojů, jak podnítit učení. Tím ještě důležitějším je však učení se z příležitostí, které přinesl běžný oddílový život či pobyt v přírodě, jenž není v mnoha ohledech lidmi ovlivnitelný.

Když si vzpomenu na červnové schůzky našeho oddílu, téměř si nevybavuji žádnou hru, jen občasný sport jako „ragbíčko“ či lakros pro odreagování. Jinak jsme opravovali týpí, přebírali nádobí, balili zásoby a dělali desítky dalších drobností nutných ke konání tábora. Ta velká hra na „stavbu svého světa“ zvaná tábor, byla vlastně prací, ale nám přišla jako báječná zábava. A dnes jako velká životní zkušenost nejen v praktických dovednostech, ale především v přebírání odpovědnosti za svůj život.

Samozřejmě kromě této osobnostní funkce je hra i velmi dobrým nástrojem pro osvojení praktických dovedností souvisejících s hodnotami, k nimž skauting vede. Tím nejlepším příkladem bude výuka první pomoci, která může nést výsledky pouze po soustavnějším tréninku a hra z něj místo nudného opakování dělá tvořivou zábavu.

1.3. Hra ve skautingu
Hra sama o sobě patřila od vzniku skautingu k základním programovým nástrojům, i když v počátcích byla její úloha spíše menšinová. Postupně se podíl her výrazně zvyšoval a současně s tím se objevovaly nové postupy a principy. Tím asi nejznámějším byl objev a popularizace etapových her (Novák, Foglar), které se postupně dočkaly masivního rozšíření. Zároveň rostl počet knih věnovaných tomuto tématu, výraznou roli sehráli právě skautští autoři (Svojsík, Novák, Foglar, Fanderlík, Průcha, Zapletal…).

Po obnovení Junáka v roce 1989 tvořily hry pevnou součást programu a jakékoli nové typy her (ekologické, iniciativní, psychologické…) byly velmi rychle přijímány. Mnohem pomaleji ovšem dochází k přímému využívání zkušeností ze hry a k jejímu rozboru s účastníky. Kromě přejímání námětů zvenčí vzniklo samozřejmě množství nových her přímo v oddílech, v poslední době se výrazněji uplatňují nesoutěživé (kooperativní) hry a v oblasti legend a námětů se kromě knih a filmů objevují počítačové hry.

Největší rozvoj v oblasti her zaznamenal roverský program pro věkovou kategorii 15-24 let. Zde vzniklo množství nových her a herních postupů. Velkou zásluhu na tom mají roverské kursy, organizací a programem podobné kursům Prázdninové školy Lipnice. Jako příklad můžeme uvést princip etapových her převedený do těchto kursů, kde dramaturgickou červenou nití je kniha a etapy, které vedou účastníky od počátku k vrcholu. Jiným zajímavým podnětem bylo uvádění her pocházejících z počátků Prázdninové školy Lipnice, bohužel dnes zapadlých. Celá škála kooperativních her z té doby by jistě stála za širší publikování.

1 Podle interpretace Jana Holešovského v Instruktorském slabikáři. Praha: Prázdninová škola Lipnice, 1994.
2 Více o principech skautingu a skautské metodě v publikaci Tichou poštou. Praha: Tiskové a distribuční centrum Junáka, 2005. (Elektronicky na www.skaut.cz/novyprogram - odkaz „ke stažení“.)