Víte jak poznám, že odjíždím do daleka? Podle prázdných kapes. V běžném životě si v nich každé ráno kontroluji tři věci - klíče, mobil a peněženku. Na dlouhé cesty neberu ani jedno, kapsy jsou prázdné, jsem svobodný. Právě teď. Jsou skoro tři ráno, před chvílí jsem se vrátil z krásného koncertu Nohavici v Jindřichově Hradci a za chvíli odjíždíme na letiště směr Peru a Bolívie.
Přečetl jsem spoustu cestopisů i historických knih o Peru, z nichž vřele doporučuji směs obojího – Bílou skálu od Hugh Thomsona. Viděl romantické Motocyklové deníky o mladičké Che Guevarově cestě po Jižní Americe (mimo jiné deníky vyjdou knižně na podzim v nakladatelství Carpe diem). Taky jsem ale viděl staršího Che Guevaru vést kubánskou revoluci s prstem na spoušti v novém filmu Ztracené město. Četl a viděl jsem tedy dost, ale už vím, že mne nic z toho nemůže připravit na barvy indiánských ponč, na vůni smažených ryb, na dušnost čtyřtisícových výšek…prostě na všechno o čem sice můžeme číst, ale musíme zažít, abychom poznali.
Jak dopisuji tenhle krátký textík, tak mi v hlavě ještě zní Jarkova slova rozloučení po písni Můj anděl strážný - „opatrujte se“, která jako by byla určená přímo pro nás. A pokud se nikam do daleka nechystáte, tak zajděte alespoň na pražskou Kampu, kde vás úžasné fotografie přenesou do celého světa, kde kapsy mohou být prázdné.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Tak to přeji šťastnou cestu a šťastný návrat :-)
Okomentovat