Patecni vlak projízdejici ceskomoravskou vrchovinou. Za okny padal snih a ja cetl prvni ze ctyr povidek nove knihy J. Stranskeho „Ticha posta“. Silny pribeh o detskych partach, ktere prevazeji na konci druhe svetove valky zraneneho francouzskeho pilota za frontu. Na sanich, v zime, od vesnice k vesnici. Povidka, ktera vas vtahne do deje, kde si znovu uvedomite v cem spociva sila party a vira v idealy. Namet na hru pro oddil, namet na film pro rezisera. Stejne jako posledni povidka „rozhovor“ o zvlastni pohranicni vesnici za dob zelezne opony. Ale stejne mi nejzajimavejsi prisel „Piknik“ o parte byvalych politickych veznu, kteri se sjedou s rodinami na piknik v mistech uranovych dolu. Nemoce, vztahy, lasky, vnoucata, zeny, vzpominky...
Nekolikrat se knihou prolina jeden zajimavy motiv na premysleni. Zda-li je dobre, ze dnesni deti uz nerozumi hruzne minulosti, ci nikoli.
Co se take doctete:
„Jeho mala organizace s nazvem „Ticha posta“ pokracuje v praci. Tu ridi Pierruv vnuk. Pomahaji mu skauti a skautky, ktere uz nekolik let vede“
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat