Odjel jsem si na par dni odpocinout, cist, psat a premyslet na Sumavu. Uz druhy rok ve stejny cas. Je to asi jedina zimni chvile, kdy jsou hory temer opustene. Jako dnes, za cely den jsem v bezeckych stopach nepotkal nikoho. Byl nadherny snih, teplota tesne pod nulou. Po svem pondelni bezeckem zapoleni, jsem v utery presel na sneznice a dnes opet nazul bezky. A najednou jakoby se vsechno co jsem zapomnel, vratilo. Skluznice klouzaly jako po masle, pohyb byl plynuly a cesta podel zamrzajiciho potoka a zasnezenych stromu, uzasna.
„Je chvile, ktera puli krajinu,
pokorny okamzik, kdy nekdo za nas dycha.“
Zpatky jsem se vracel tou samo cestou, jen misto behu, bruslil dolu. Srdce plne radosti, ze znovunalezeni skryte dovednosti, z ticha, krasy, naplneni…
„A den je tichy, krehky jako skorapka,
uvnitr je slunce, take cele bile.“
Jen co jsem ujel par kilometru, musel jsem zpatky a znovu. Bylo to silnejsi nez ja, az ze tmy jsem vjizdel mezi lidi do osvetlene Modravy…
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
zavist ...
Jo jo, je to potreba, akorat po navratu do kazdodenni rutiny bych obcas strilel :)
Okomentovat