Skauti ve vlaku

Kdo mě zná déle, tak ví, že mým oblíbeným tématem jsou skauti ve vlaku. Páteční večer, kdy se vracím domů vlakem na Benešov, je často doprovázen soužitím s oddíly cestujícími na výpravu. V naprosté většině je to pro mne tato cesta důvodem ke studu a vždy mne udivuje to neuvědomění si vedoucích, že právě zde se výrazně formuje názor veřejnosti na skauting. Ale to se samozřejmě nedá vyřešit ostřížím dohledem ve vlaku, neboť jde o důsledek celkové atmosféry panující v oddíle. O to víc potěší, setkáte-li se s oddílem, u kterého cítíte, že tak to má být.

Vracel jsem se v létě ze Západočeské lesní školy a cestou do vlaku přistoupil oddíl, vracející se z tábora. Na sedačku přes uličku se usadili čtyři starší vlčata v trochu umolousaných krojích (což se vzhledem k materiálu nelze divit). Kroj měl všechny nášivky a oni v něm působili naprosto přirozeně – asi tak, jak to můžete vidět u skautů zahraničních – kroj jim prostě sedne. Jejich hovorem se prolínali zážitky z tábora, očekávání návratu k domácímu počítači a jeho hrám, vysvětlování, že ten modrý šíp odříkání není tak těžký a na život bez televize si při tom snadno zvykneš. Když jsme projížděli kolem skal, na kterých byli horolezci, začali vzpomínat jak je skvělé být na umělé stěně, kterou navštěvují s oddílem a jak je to s těmi „expreskami“. Při tom všem si hráli s nedopletenými turbánky z tenké, barevné horo šnůry, které si přinesli sebou. Byli pro mě předobrazem skautů dnešního světa. V té své schopnost kloubit to tradiční s novým. Né ty věci stavět do nějakého protikladu, ale brát je všechny jako zajímavou a přitažlivou součást svého život. Jako pestrou směsici, kde každá věc má svůj půvab a své místo. To vše navíc v klidu, bez sprostých slov, bez kontroly vedoucího (byl v jiném vagóně). Díky jim za to, ta hodinka s nimi byla pro mne poučením i nábojem, který mi vydrží na hodně dlouho. Tak jen houšť a větší kapky…