Kdyz si promitnu v hlave vzpominky na tabory sveho detstvi, velmi casto se mi vybavi obrazy nesouvisejici s pripravenym taborovym programem, ale s beznym zivotem - skrabani cibule, cesta na nakup, delani dreva do typi, stavba veze… Kdyz si prectete Novakova Statecna srdce - vidite pred sebou davny tabor trvajici mnoho tydnu, kde se z hlediska programu nic vyrazneho nedeje, jen se tam zije. Dnes, kdy tabory trvaji prumerne patnact dni, se zda jako by na opravdovy, prirozeny zivot prestal byt cas. Slycham, ze neni cas na stavbu tabora, tak se radeji jezdi do postaveneho, ze neni cas na to, chodit na nakup a pro vodu, tak radsi jezdi autem. Ptam-li se, k cemu takto ziskany cas vyuziji, odpovidaji, ze na hry, souteze, rukodelky… pricemz vyznamne misto zaujimaji casto velmi propracovane celotaborovky. Jako kdybychom meli pocit, ze kazdy okamzik taboroveho programu musime zaplnit nejakym nami pripravenym programem, ze hra musi stridat hru a skauti a skautky se nesmeji zastavit.
Ac casto zarazujeme do programu hry ci aktivity, kterymi chceme deti nekam dovest a necemu je naucit, nejsou tyto modelove situace jedinou cestou k cili. Znamy prvek skautske metody "learning by doing", neznamena jen, ze kdyz deti chci neco naucit, pouziji k tomu zajimavou hru, soutez nebo cinnost. Jeho pravemu vyznamu odpovida mnohem sirsi preklad "ucim se tim, ze to delam" neboli ucim se skrze bezprostredni zkusenost. Ta ovsem neprichazi jen zminenou modelovou situaci ve hre ci jine aktivite, ale veskerym taborovym (oddilovym) zivotem, ktery by mel byt co nejsirsim prostorem prave pro ziskani zkusenosti. Prilis mnoho pripraveneho, nami inscenovaneho programu, ubira misto pro osobni angazovanost, pro cinnost vychazejici z aktivity mladych lidi, ktera je zakladem skautske cesty k sebevychove. Prilis mnoho simulaci pak odtrhava skauting o reality zivota pro kterou je pripravujeme.
Nejuspesnejsi tabor, ktery jsem delal, mel velmi malo mnou pripraveneho programu, ale byl "hrou na taborovy zivot" - dlouho se stavelo, kluci si sami hledali svou cinnost, sami varili, sami nakupovali… Kdyz chcete ve svych sverencich posilovat pocit zodpovednosti, nepotrebujete vymyslet slozite hry - jen jim ji opravdu dejte zakusit - nechte je ucit se tim, ze to budou delat.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Taky jsem si rikal, "o cem" maji tabory byt. Vite, ze budou v srpnu ty dvojcata, a tak to zaciname resit. Trochu s predstihem, pravda :) Trochu mi zatrnulo, kdyz mi manzelka s vytezoslavnym usmevem oznamila, ze dnes uz jsou ty tabory o necem uplne jinem a ze na internetu nasla nejake s velmi atraktivnim programem. Potiz byla jen v tom, ze je porada pionyr. Otevrel jsem tema "moralniho profilu" detskych mladeznickych organizacich v sirsim kruhu na pivu - a se zlou jsem se potazal. Zda se, ze mi vrstevnici, kteri uz pomalu taky dospivaji do rodicovskeho veku, absolutne nerozlisuji mezi skautem, pionyrem, ci tomiky: hlavni je "dramaturgie". Co s tim?
Bobo, trefil jsi hrebik na hlavicku. Myslim, ze tenhle uhel pohledu tady dlouho nebyl. Diky. Luban
No, přiznám se že váhám.
Také souhlasím s tím, že program není jediným a někdy snad ani hlavním předpokladem úspěchu tábora.
Pravdou je i to, že ve snaze o "co největší pecky" někdy začínáme sahat k laciné líbivosti, komerci a dalším věcem. Problém s tím začíná mít také roverský program.
Na druhou stranu si myslím, že v dnešní době jsou děti opravdu jiné než dřív. Získávají daleko více podnětů, informací a zpracovávají je. Jsou na to zvyklé a očekávají to.
Tábor, kde by hlavním prvkem byla společná práce v družině by řadu dětí prostě nenadchl. Jsme v tomhle hodně tradiční středisko: nemáme stále tábořiště, střídáme místa, a tábory si děti dost často z velké části staví.
Děti v dnešní době, nejsou zvyklé pracovat a pomáhat. Skoro nic s nářadím neumí. Samozřejmě, je je třeba vychovávat, působit na ně. Ale po kapkách a ředit to programem, který bude tak atraktivní, přiměřený a všestranný, jak umíme. Jinak je ztratíme dřív než je stihneme změnit.
Okomentovat