Nevim co s tim

Jsou dve hranice skautingu. Prilisna otevrenost, ktera smete podstatu a prilisna tradicnost, ktera nas uzavre okoli. Casto mluvim i pisu o te druhe hranici - jak se otevrit, jak najit nova temata, jak vyjit ze skautske uzavrenosti. Mnohem mene uz o te prvni, a kdyz tak spise v obecne rovine piliru skautingu. Poradit jak se vice otevrit, co noveho zaradit do oddilove cinnosti a proc, je celkem jednoduche. Ovsem reagovat na tu druhou stranu - poruseni zakladnich principu, je mnohem tezsi a vlastne ani nevim jak. Kdyz vidim na skautske akci kluky, kteri kouri a sprosta slova litaji vzduchem, tak mi dochazi slova. Kdyz jim neco chci rict, tak se my hned vybavi kazatele skautske moralky z mych vudcovskych let, kteri me karali za vse mozne i nemozne. Mam strach, ze budu stejny a ten je spolu s neodbytnym pocitem "vedoucnosti stari" tou nejlepsi barierou pro jakykoli cin. Tak odchazim, ale ta pachut prohry ve mne zustava. A tak se ptam co a jak rict tem, o kterym urcite vime, ze jejich oddil vedou opravdu spatne a nechteji se zmenit. Je lepsi, aby ten oddil nebyl, nez aby byl spatny? A co nase nadeje, ktera rika, ze se nic neztraci v duchovnim svete. A Milos Zapletal, ktery rika, ze vetsina dobrych oddilu vznikla z nastvani jeho clenu, ze takhle to u nich uz nejde a musime to zmenit (sam jsem toho dukazem). Vim, ze podstata musi byt mala, ale pevna. Jen uplne nevim, jak ji branit tvari tvar druhemu cloveku.